Smyslové orgány

OKO

-Oko je smyslový orgán zraku, skládá se z světločivné vrstvy obsahující světlocitlivé buňky a optického systému, který usměrňuje paprsky tak, aby dopadaly na sítnici.

Oko má přibližně tvar koule o poloměru 12 mm./wikiskripta/

Světlolomný systém oka.

Světlo před svým dopadem na fotoreceptory prochází postupně následujícími částmi oka:

1. Rohovka – index lomu 1,377;
2. přední komora oční – vyplněná očním mokem o indexu lomu 1,336;
3. duhovka, resp. otvor v duhovce zvaný zornička;
4. zadní komora oční – mezi zadní plochou duhovky a ciliárním aparátem, n = 1,336;
5. čočka – n = 1,42, která může prostřednictvím ciliárního aparátu měnit zakřivení a tím i optickou mohutnost;
6. sklivec;
7. sítnice - člověk má tzv. inverzní typ sítnice, tedy fotoreceptory jsou až na straně odvrácené od čočky.

Optická mohutnost zdravého oka jako optické soustavy je pro předmět v nekonečnu, při akomodaci se zvětšuje./wikiskripta.cz

Nos 

-(lat. nasus, řec. rhīs) je nepárový lidský smyslový orgán, který zajišťuje jeden z pěti lidských smyslů, a to čich (olfaktorika). Při dýchání také slouží k ohřívání a zvlhčování vzduchu vstupujícího do průdušnice a dále do plic.

Začíná kořenem nosu a končí oblastí nosních dírek (označovaných také jako nozdry (spíše u zvířat) nebo chřípí (spíše u člověka, knižně)).

Čich je jeden ze smyslů. Je to schopnost vnímat chemikálie rozpuštěné ve vzduchu nebo ve vodě (obvykle ve velmi nízkých koncentracích). Tento vjem se pak označuje jako vůně. Čich velmi úzce souvisí s chutí, i jejich receptory jsou si podobné, u nižších živočichů tyto orgány zcela splývají.[zdroj⁠?] U suchozemských živočichů se liší především ve skupenství sledované látky – chutí se zkoumají látky rozpuštěné ve slinách (u vodních jako například ryb i ve vodě), čichem látky rozptýlené ve vzduchu (u vodních jako například ryb i vodě); a ve vzdálenosti – chuť je spíše smyslem kontaktním, čich dálkovým (u ryb opět i na omezenou vzdálenost). U rozlišování hrají roli i charakteristické vibrace moleku./wikipedie 

Jazyk 

-je svalový orgán nacházející se v ústní dutině. Jeho sliznice je kryta mnohovrstevným dlaždicovým epitelem, jehož četné výběžky (papily) dodávají jazyku zvláštní matný vzhled.

U člověka jeho velká ohebnost ve spojení s jeho přesným řízením umožňuje vytvářet širokou škálu zvuků, čehož lidé využívají při mluvení lidskou řečí. Svaly jazyka vytvářejí celou hmotu jazyka a dají se rozdělit na vlastní svaly jazyka (intraglosální) a vnější svaly jazyka (extraglosální). Často se tvrdí, že se jedná o nejsilnější sval v těle, ničím to však není podloženo. Krom toho, že neexistují objektivní kritéria, podle kterých by se síla svalu dala měřit, jazyk ani není jen jedním svalem.

Jazyk také obsahuje mnoho chuťových receptorů, zvaných chuťové pohárky. Člověk rozlišuje čtyři základní chutě: slanou, sladkou, kyselou a hořkou. V dnešní době je uznávána i další, tzn. pátá chuť umami, a hovoří se o dalších./wikipedie

Chuť =jeden ze smyslů člověka.

Někdy se říká, že sladkou chuť vnímáme špičkou jazyka, slanou krajními částmi jazyka za receptory pro vnímání sladké chuti, kyselou chuť na krajích jazyka v jeho střední části a receptory hořké chuti jsou umístěné uprostřed v zadní části jazyka. Ve skutečnosti však je situace odlišná. Všechny chutě totiž vnímáme všemi částmi jazyka, pouze na něm mohou existovat plochy, které jsou na daný typ chutě citlivější. Člověk tak v dané oblasti dokáže rozpoznat i menší výskyt příslušné chuti./wikipedie 

UCHO

-Ucho (latinsky auris) je sluchový párový orgán obratlovců. Jeho základními částmi jsou vnější, střední a vnitřní ucho.

-dokáže vnímat zvuk v rozsahu frekvencí 20–20 000 hertzů, staří lidé obvykle slyší jen v rozmezí frekvencí 50–8 000 Hz.[1] Nejcitlivější je na frekvenci mezi 2–4 kHz.[1][2] Frekvence lidského hlasu běžného hovoru se u mužů pohybuje v rozmezí od 80 do 120 Hz, u žen pak v rozpětí 170 až 260 Hz.[3] Delfíni, netopýři a mnoho dalších živočichů se pomocí zvuku orientuje – tzv. echolokace./wikipedia.cz

Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku.

• Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce ale nemá vliv na sluch.
• Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi vnějším a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm.
• Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu.

Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven.

Střední ucho 

-(auris media) je systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky. Patří mezi ně kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha –⁠ ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je odděleno od vnitřního ucha membránami, která uzavírají oválné předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové (kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány předsíňového okénka. Nadměrné silné zvuky se tlumí pomocí dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač bubínku a třmínkový sval). Svalová vřeténka uvnitř těchto svalů reagují na protažení svalu tím, že spouští tzv. akustický reflex, který způsobuje smrštění těchto svalů. Stupeň protažení je dán intenzitou zvuku (hlasitostí). Hlasité zvuky se tlumí proto, že natažení svalů a jejich následná reflexní kontrakce zabraňuje nadměrnému pohybu sluchových kůstek.

Ze středního ucha do nosohltanu vyúsťuje Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva, sluchová středoušní trubice), která vyrovnává tlak ve středním uchu s tlakem v okolním prostředí. Pomáhá také čistit středoušní dutinu.

Vnitřní ucho 

-(auris interna) leží v kostěném labyrintu spánkové kosti (os temporale). Kostěný labyrint částečně kopíruje blanitý labyrint vyplněný endolymfou. Části kostěného labyrintu, které kopíruje blanitý labyrint, jsou: 3 polokruhovité kanálky, vejčitý váček, kulovitý váček a hlemýžď.

• Hlemýžď je stočená trubička naplněná tekutinou (endolymfou). Vibrace oválného okénka rozvlní endolymfu. Vlnění endolymfy rozechvěje krycí membránu Cortiho orgánu obsahujícího vláskové buňky (receptory sluchu). Každá buňka má vlásky zapuštěné do krycí membrány a zjišťuje její chvění, o kterém vysílá signály do mozku po sluchovém nervu. Signály jsou vnímány jako zvuk.
• Rovnovážný (vestibulární, statokinetický) orgán slouží k detekci polohy a zrychlení. Skládá se z vejčitého a kulovitého váčku (utriculus a sacculus), které detekují polohu, a tří polokruhovitých kanálků detekujících zrychlení. Ve váčcích jsou dvě na sebe kolmé vrstvy vláskových buněk s vlásky zapuštěnými do rosolu obsahujícímu krystalky uhličitanu vápenatého. K vnímání zrychlení slouží vláskové buňky na začátku a na konci polokruhovitých kanálků, které vnímají změny v proudění endolymfy v kanálcích. Předrážděním tohoto orgánu vzniká mořská nemoc.

• K častým chorobám uší patří:

  • Otitis media – zánět středního ucha, častý u dětí, bolestivý.
  • Tinnitus – neustálé zvonění nebo pískání v uchu.
  • Vertigo – porucha polokruhovitých kanálků vnitřního ucha způsobující pocit, že se okolí točí (závrať).
  • Zalepené ucho – tvorba tekutiny ve středoušní dutině, způsobující hluchotu, časté u dětí./wikipedia.cz

Kůže 

-dospělého člověka má plochu 1,5 až 2 metry čtvereční. Ačkoli má tloušťku jen několik milimetrů, představuje náš hlavní ochranný štít a plní celou řadu dalších úkolů. Kůže je pružná, chrání hlouběji uložené tkáně před tahem, tlakem, zraněním, nepříznivým počasím a dehydratací. 

Lidská kůže plní řadu rozmanitých funkcí, mezi něž patří:

• ochranná funkce: je bariérou mezi vnějším a vnitřním prostředím. Kůže chrání tělo proti vnikání škodlivých látek, mikroorganismů a před UV zářením.
• smyslové funkce: v kůži je uložena řada receptorů (nervových zakončení), které reagují na teplo a chlad (termoreceptory), tlak nebo bolest (nociceptory).
• termoregulace: kůže pomáhá udržovat stálou teplotu těla, a to pomocí kožních cév a potních žláz. V teplém prostředí se cévy rozšiřují, dochází ke zvětšení průtoku krve, a tím k urychlení výdeje tepla. Mnoho tělesného tepla se totiž spotřebuje k odpaření potu. Na druhé straně kůže zabraňuje nechtěnému odpařování tekutin z těla.
• skladovací funkce: v podkožním vazivu se skladuje tuk. Ten má kromě funkce zásobní i funkci mechanickou a izolační. Jsou zde uskladněny i vitaminy rozpustné v tucích.
• vylučovací funkce: kůže je vedle ledvin dalším důležitým orgánem pro vylučování chemických látek z těla. To je zajišťováno mazovými a potními žlázami, jejichž sekrety (pot a maz) přispívají k ochraně kůže. Pot svou kyselou reakcí omezuje růst mikroorganismů. Má proto slabé dezinfekční účinky. Vylučování potu je zároveň velmi důležitý prostředek termoregulace organismu.
• resorpční funkce: přes kůži je možné do těla vpravit jen látky rozpuštěné v tukových rozpouštědlech nebo v tucích, které lze do kůže vtírat (např. různé léky v podobě mastí). Přes kůži je také možné absorbovat dýchací plyny. Zdravá kůže je schopna absorbovat jen malé množství látek. Poškozená kůže má však velké resorpční schopnosti, což může vést k rozvoji infekcí způsobených mikroorganismy.
• estetická funkce a komunikace: např. červenání; je možné uhodnout psychické rozpoložení jedince./wikipedia.cz

TĚLU PROSPĚŠNÉ

MED + MEDOVÁ VODA

Védský způsob aplikování:

-Medová voda se používá již tisíce let ke zbavení se různých chorob, používá se pro kosmetické účely a často jen jako chutný, "živý" nápoj – na stolech stálá medová voda. 

-Medová voda je tělem absorbována okamžitě. 

-Trávení je normalizováno. Zlepšuje se práce gastrointestinálního traktu. Zvyšuje se imunita tedy obranyschopnost těla. 

-Chronická rinitida, bronchitida prochází, hlen se zkapalňuje a opouští plíce. Negativně ovlivňuje parazity v zažívacím traktu+ničí je!!!

-Bloky ve střevech jsou tráveny, výkaly se rozpouštějí. Střeva jsou dezinfikována. Místo lokalizace fekálních kamenů je v oblasti pasu. 

-Proto se poprvé při užívání medové vody vyskytují případy zvýšení objemu pasu. To by vás ale nemělo vyděsit. Vysvětlení je jednoduché: fekální kameny opuchly, změkly a začaly opouštět tělo. 

-Práce tlustého střeva se normalizuje. Je to dobrý lék na obnovení střev a odstranění disbiózy. Enuréza - pomočování, únik moči zmizí. 

-Med je hygroskopický, shromažďuje vodu, takže ledviny a močový měchýř jsou-li přetížené odpočívají. 

-Potřeme-li tvář medovou vodou pokožku vyživuje a činí ji jemnou. Jedná se o přírodní kosmetiku - nejstarší a zároveň nejmodernější. 

-Medová voda pro terapeutické a profylaktické účinky a měla by se pít ráno na prázdný žaludek. Na jeden doušek vypijte sklenici. Je to velmi důležité. Okamžitě se otevře svěrač žaludku a tekutina se dostane do střev, poté se vstřebává do krve. 

-Med má jedinečnou schopnost stimulovat regeneraci tkání. Proto medová voda léčí gastritidu a zažívací potíže. 

-1-3 čajové lžičky medu na sklenici převařené vlažné nebo přefiltrované vody má podobné vlastnosti jako krevní plazma. nepoužívejte kovovou lžíci k nabírání a míchání nápoje. 

Medovou vodu si můžeme také ochutit pár kapkami citrónové šťávy, mátou, skořicí či trochou zázvoru.